Recenze | Na dostřel

Taylor Adams u nás zažil obrovský úspěch díky svému thrilleru Není úniku. Kladné ohlasy se ozývaly ze všech koutů a já byla vážně zvědavá, co vyvolalo takový boom. Jak už to tak bývá, tak dlouho jsem přečtení Není úniku odkládala, až autorovi vyšla nová kniha, kterou už jsem prostě nemohla ignorovat....

Manželský pár James a Elle jedou začít nový život do Tulsy. Cesta je zavede doprostřed Mohavské pouště, kde se jim znenadání porouchá auto. Všechno nabere nečekané obrátky, když zjistí, že je má na mušce šílenec s odstřelovací puškou. 
Není kam se schovat, není jak utéct...

Kniha Na dostřel v sobě vlastně skrývá velmi jednoduchý příběh, s jednou lokací a minimem postav. Byla jsem právě proto opravdu překvapená, jak se autorovi podařilo držet si mou pozornost, nenudit a vytvořit velmi akční příběh. I přesto, že postavy většinu času jsou pouze na jednom místě, bez možnosti se kamkoliv hnout, člověk nemá absolutně pocit, že by příběh nějakým způsobem stagnoval. Naopak, stále jde kupředu a já napjatě hltala každičkou větu. 

S minimalismem v rámci postav i prostředí je to vždycky ošemetné. Pokud se totiž autorovi nepodaří vzbudit ve čtenáři dostatečné sympatie s hrdiny může se snažit sebevíc, ale i tak ztrácí čtenářovu pozornost. A u survival thrillerů to platí dvojnásob. Taylor Adams však vytvořil ústřední dvojici natolik sympatickou (a vtipnou!), že jim držíte palce a zároveň trnete, jestli to zvládnou. Co na tom, že hlavní mužský hrdina je zřejmě bratranec MacGyvera a vy si občas klepete na čelo, jak je tohle sakra možné. Pokud ve vás vzbudí sympatie a fandíte mu, jde všechna logika stranou.

Trochu už jsem nakousla jediný problém, který jsem s Na dostřel měla a to je uvěřitelnost. Dovednosti hlavních hrdinů a jejich schopnost zvládnout nezvládnutelné mi často připomínala akčňáky z 90. let. Ale víte co? Mě to prostě bavilo! Pokud je totiž člověk schopný oprostit se od reality a jen se unášet příběhem, který mu Taylor Adams servíruje, bude se výborně bavit!

Sečteno a podtrženo je kniha Na dostřel neskutečně čtivá jízda, která je sice chvílemi opravdu neuvěřitelná a nelogická, ale pokud na to přistoupíte budete se královsky bavit! Byly pasáže, kdy mi jenom přebíhal mráz po zádech a já rychle otáčela stránku za stránkou a ani nedutala.
Není úniku už mám připraveno a těším se na další autorovi počiny!

Za recenzní výtisk moc děkuji nakladatelství EUROMEDIA!

Knihu Na dostřel si můžete objednat se slevou na stránkách Knižního klubu :)

Recenze | Neviděli jste Melody?

Už delší dobu jsem se chystala pustit do nějaké knihy z pera Sophie Hannah. Tato britská spisovatelka je známa především zpracováním nových příběhů s nesmrtelným detektivem Herculem Poirotem (např. Vraždy s monogramem). Když tedy přišlo vydání knihy Neviděli jste Melody? nebylo už nad čím zdlouhavě váhat a jít zjistit, co tato autorka dovede...

Cara se rozhodla utéct z Anglie od své rodiny a na dva týdny si udělat impulsivní prázdniny v luxusním rezortu v Americe. Potřebuje přemýšlet, jak naloží s faktem, že je opět těhotná a od svého manžela a dvou dětí se dočkala pouze lhostejnosti. Její výlet už však od samého začátku není úplně růžový - recepční ji pošle do již obydleného pokoje a v rezortu se začínají šířit fámy, že se tam objevila dívka, která byla před lety  zavražděna svými rodiči, ale nikdy se nenašlo její tělo. Cara je chtě nechtě pohlcena příběhem malé Melody - co se tehdy vlastně stalo? A jak to zapadá do událostí, co se odehrávají právě teď?

Strašně dlouho jsem si myslela, že moje sestra Emory měla štěstí, a někdy si to myslím ještě dneska. Zemřela, než ji stačili zabít, a podle mého je lepší žádný život nemít než se bát, že vám ho vezmou...

Sophie Hannah už od první stránky dokazuje svůj vypravěčský um. Byla jsem až překvapená, jak rychle mě její styl psaní vtáhl do děje a já jenom hltala stránku za stránkou. Neviděli jste Melody? je totiž jedna z těch knih, které vás pohltí hned na samém začátku a až do konce nepustí. Společně s hlavní hrdinkou Carou čtenář rozplétá starý případ zmizelé Melody a postupně odhaluje jeho zákoutí a to navíc i prostřednictvím přepisů youtubových záznamů a blogových článků.

Z první poloviny knihy úplně čiší atmosféra starých dobrých detektivních příběhů a já si tuhle atmosféru užívala plnými doušky. Druhá polovina je přeci jen více na thrillerové vlně, a ač se na můj vkus vše trochu nepřesvědčivě zamotalo, i tak jsem si čtení nadále užívala. Sophie Hannah je totiž jedna z těch autorek, které nakonec vlastně s chutí všechno zbaštíte, protože vás to prostě a jednoduše baví.

Za zmínku rozhodně stojí i postavy, které krásně dokreslují celkovou, chvílemi až odlehčenou, atmosféru celého příběhu. Největším kladem a kouzlem knihy je především její jednoduchost, kdy s minimem postav a prostředí dokázala Sophie Hannah udržet čtenářovu pozornost až do posledního písmenka. 

Neviděli jste Melody? bylo pro mě obrovským překvapením a já jsem si příběh užila od začátku až do konce. Nebýt druhé poloviny knihy, která byla na můj vkus už trochu překombinovaná, nebála bych se dát plný počet hvězdiček.

Takhle pro mě Neviděli jste Melody? zůstává "jen" velmi zdařilou jednohubkou, která prostě baví.

Pokud máte rádi detektivky a chcete si zpříjemnit dlouhý večer, je pro vás Melody tím pravým ořechovým :)

Za recenzní výtisk moc děkuji nakladatelství EUROMEDIA!

Knihu Neviděli jste Melody? si můžete objednat se slevou na stránkách Knižního klubu :)

Recenze | Absolutní miláček

Kdykoliv mám chuť na silnější příběh, který mě donutí přemýšlet a zůstane mi hlodat v hlavě i několik dní po dočtení, sáhnu po knize z nakladatelství Odeon. Kniha Absolutní miláček mě zaujala především svým tématem a samozřejmě i ohlasy, které slibovaly čtení jen pro silné žaludky...

Čtrnáctiletá Turtle žije jenom se svým despotickým otcem Martinem. Odtrženi od okolního světa na kalifornském pobřeží, učí Martin svou dceru všemu, co je dle něho nezbytné k přežití nadcházejícího konce světa. Z Turtle se tak stala tvrdá dívka, která tráví svůj čas se zbraněmi a v okolní divočině. Martin však nezůstává jen u tvrdého výcviku a svou dceru psychicky a fyzicky týrá...

Už když jsem se do knihy pouštěla, věděla jsem, že tohle nebude ani na okamžik příjemné čtení. V podstatě od první stránky dává Gabriel Tallent jasný tón svého debutového románu. Celý příběh má v sobě určitou odtažitost a bezcitnost, která prostupuje celou knihou. To je samozřejmě způsobeno uvažováním a celkovým charakterem hlavní hrdinky Turtle, která právě díky výchově a týrání rozhodně nepůsobí jako čtrnáctiletá dívka. Právě momenty, kdy čtenář sleduje Turtle a její nepochopení emocí, problémů a starostí ostatních lidí a především svých vrstevníků, byly pro mě jedny z těch nejsilnějších a nejvěrněji zachycených. Moc oceňuji, že se autor zaměřil na trochu odlišné pojetí takového tématu. Turtle je totiž z velké části neohrožená dívka, v které se mísí nízké sebevědomí a přesvědčení o vlastní nedůležitosti s velkou dávkou síly a odhodlání.

Láska může být odporná, destruktivní, nemorální. A přesto je to láska. 

V mnoha reakcích jsem se setkala s výtkou na množství vulgarit, kterou můžete v Absolutním miláčkovi nalézt. Nebudu lhát, zpočátku i mě (člověka, který s opodstatněnýma a hodícíma se vulgaritama v knihách nemá problém) některé pasáže zarážely a vždycky u mě nastal maličko šok, že to tam opravdu je. Chápu, o co autorovi šlo, a ten šok, co se u mě zpočátku dostavoval, byl dle mého právě tím, čeho chtěl autor dosáhnout. Právě totiž kontrast dané normální situace s množstvím vulgarit ze strany Turtle nebo Martina nejlépe reflektoval, jak rozdílný je jejich život a chápání světa oproti ostatním lidem.

Ač je kniha jednou z těch delších (448 stran), může se chlubit obrovskou čtivostí. Gabriel Tallent je mistr dlouhých souvětí, které na mě působila, jak kdyby byla vyřknuta na jeden nádech a posouvaly tempo příběhu dál a dál. Samozřejmě tempo udával i fakt, že masochistická část mě chtěla vědět co bude dál a kam až dokáže Martin v rámci své "lásky" a "výchovy" zajít. Z tohoto ohledu vám mohu říct, že některé pasáže se vážně nečetly dobře a opravdu, slabé povahy by si měly četbu této knihy dobře rozmyslet.

Absolutní miláček byl vším, co sliboval. Je to kniha, která vás donutí přemýšlet, přivírat oči a doufat, že už bude všemu konec. Stejnou měrou se však nebudete moci odtrhnout a budete chtít vědět, co se stane dál.

Pokud si tedy troufáte, rozhodně Absolutního miláčka nesmíte vynechat. Ač se totiž nejedná o příjemné čtení, je to téma o kterém by se nemělo mlčet.

Za recenzní výtisk moc děkuji nakladatelství EUROMEDIA!

Knihu Absolutní miláček si můžete objednat se slevou na stránkách Knižního klubu :)

Recenze | Nezvěstná

Nebudu lhát, občas mě na knihu naláká pouhá obálka a přesně tak tomu bylo i v případě Nezvěstné. Byla jsem tak upřímně zvědavá, co na mě čeká a ke knize jsem přistupovala bez nějakých velkých očekávání. A musím přiznat, že jsem byla příjemně překvapená!

Recenze | Hádej kdo

"Jeden pokoj. Pět podezřelých. Tři hodiny na to najít vraha." - přesně tyto tři věty z obálky knihy Hádej kdo stačily na to, abych věděla, že si ji rozhodně nemůžu nechat ujít. Mám ráda podobné knihy (a vlastně i filmy), kdy se společně s hlavní postavou snažíte odhalit vraha a děj se odehrává pouze v uzavřených prostorách. Naplnil však Chris McGeorge moje počáteční nadšení?

Představte si, že se probudíte v hotelovém pokoji a vůbec netušíte, jak jste se tam dostali. Představte si, že jsou tam s vámi další čtyři lidé a podivný muž v masce vám z televizní obrazovky oznámí, že jeden z vás je vrah. A vy máte pouhé 3 hodiny na to zjistit, kdo tím vrahem je jinak všichni zemřete...

Přesně tohle se stalo známému televiznímu moderátorovi, mladé servírce, ctižádostivému právníkovi, silně pobožné herečce, studentce a uklízeči. Čas se krátí a minulost se pomalu hlásí o hlavní slovo. Kdo je muž v masce? A kdo skrývá to největší tajemství?

Jak už jsem v úvodu řekla, mám podobné příběhy ráda. Nejspíš za to může  Agatha Christie a jejích Deset malých černoušků, které jsem četla několikrát a vždycky žasla nad jejím umem budovat atmosféru a vytěžit maximum z naprostého minima. Nebudu lhát, očekávání proto byla poměrně velká a ne úplně se je povedlo naplnit. Námět knihy je povedený a dalo se z něj vytěžit mnohem víc. Bohužel Chris McGeorge se vlastně pořádně nezaměřil na žádnou z postav, ač hlavnímu hrdinovi (moderátorovi-detektivovi-alkoholikovi) dal poměrně hodně prostoru. Čekala jsem trochu hlubší vhled do nitra hrdinů, o který se autor sice chvílemi snažil, ale bohužel za mě neúspěšně. 

První polovina knihy se nese v dost pomalém tempu, postavy se začínají oťukávat a čtenář má prostor především k hádání, kdo by mohl být oním skrytým vrahem. V okamžiku, kdy se ke slovu dostávají flashbacky příběh nabírá nečekané obrátky a to správné tempo. Příběh se totiž právě díky vsuvkám z minulosti stával přeci jen něčím víc, než by se mohlo v první polovině zdát, a tak druhou polovinu prolítnete, ani nevíte jak. Největší problém jsem ale měla s hlavním hrdinou, nedalo se s ním sympatizovat a jelikož jsou tam všichni ostatní jen tak do počtu a podařile plní svou roli kulis, nebyl bohužel prostor na to oblíbit si někoho jiného. Nic to však nemění na tom, že námět knihy byl opravdu povedený a kdyby se autor zaměřil trochu více i na své postavy, mohlo být Hádej kdo opravdovou bombou. Takhle bohužel zůstává jen průměrnou detektivkou, která nenadchne, ale ani neurazí.

Sečteno podtrženo, od Hádej kdo jsem čekala mnohem víc. Přisuzuju to ale také tomu, že thrillery čtu poměrně často a jen tak něco mě už nepřekvapí. Z toho důvodu bych tento titul řadila spíš do škatulky oddychové čtení na dlouhý večer. Pokud ale nečekáte zázraky nebo se vám thrillery do ruky moc často nedostanou, zkuste to s Hádej kdo stejně jako já před lety s Agathou Christie a třeba to bude ten správný odrazový můstek v daném žánru. Námět knihy je totiž opravdu podařený a má co nabídnout! :)

Za recenzní výtisk moc děkuji nakladatelství EUROMEDIA!

Knihu Hádej kdo si můžete objednat se slevou na stránkách Knižního klubu :)