9. listopadu 2015

Abeceda knihomola #5



Tento projekt pochází od  Marky a Kristý, pro více informací můžete navštívit jejich blogy :)



E is for...



Emoce
Asi nemusím sáhodlouze vysvětlovat, co tímto slovem, ve spojení s knihami, myslím. Knihy v nás vyvolávají emoce už nějaký ten pátek a ještě dlouho budou. Každý autor se snaží, aby právě jeho kniha vyvolala ve čtenářích kýžený výsledek, kterým jsou emoce. Je jedno jestli se u knihy smějete, brečíte nebo házíte vzteky věcmi, důležité je, aby ve vás něco vyvolaly. Neexistuje nic horšího, než kniha která ve vás nevyvolá vůbec nic - nemůžete říct, že by vás štvala, ale ani že se vám líbila. Za sebe můžu říct, že psát recenzi na takovou knihu je úplné peklo. Nevadí mi napsat negativní recenzi, když mě kniha prostě štvala, ale psát recenzi na knihu která byla prostě průměrná ? Hrůza, děs a nesmírné utrpení.
Nemůžu zapomenout zmínit knihy, které dokáží vyvolat bouřlivé emoce aniž by dotyční knihu četli, ať už je to tím, že jsou kontroverzní nebo prostě "nálepkou", kterou si díky marketingu získaly (občas i vážně doslova nálepkou, ale o tom zas jindy).
Jak už jsem řekla, emoce jsou s knihami spjaté a tak to má být, protože nejsou to právě ty pocity kvůli kterým se do čtení vlastně pouštíme ?

Emancipace
Mám ráda silné hrdiny. Tím nemám na mysli vyposilované svalouše, kteří se bijí hlava nehlava. Myslím tím ty postavy, které v nás ještě dlouho zůstávají, které se nám mohou stát inspirací pro zvládání našich vlastních problémů. Každý asi vidíme sílu a nezávislost v něčem jiném, ale pro mě jsou to postavy, které se nebojí přiznat, že na něco nemají  a proto si přizvou někoho na pomoc. Nejsou to pro mě ti, kteří se všechno snaží zvládnout sami a nakonec vytvoří víc problémů, než jich bylo na počátku. Jsou to pro mě postavy, které se netváří, že je všechno v pohodě, když není, ale snaží se s tím něco dělat.
Tohle všechno pro mě platí hlavně u ženských hlavních hrdinek. Je mi jedno, jestli je to puberťačka, která čelí invazi mimozemšťanů nebo holka, která prožívá obyčejné problémy dospívajících - důležité pro mě je, jak se ke svému problému postaví. V žádném případě neříkám, že holka má čekat v koutě, než přijde rytíř v lesklé zbroji a zachrání situaci. Ale nepřijde vám občas, že by se předešlo všemožným problémům, kdyby hrdinky nemlčely a po stopách vraha se vydaly s nějakým parťákem ? Kdyby situaci řešily, ale ne samy ? Občas mi zkrátka přijde, že tu svoji emancipaci berou za špatný konec a autoři to u svých hrdinek ženou do naprostého extrému. Nezávislost přece nemusí  znamenat být na všechno vždycky sám.
Samozřejmě jsou tu extrémy, kdy se hrdinky tak moc spoléhají na pomoc svého vyvoleného až máte chuť začít si rvát vlasy a knihu hned zaklapnout. Důležité je totiž nalézt rovnováhu a vlastně si uvědomit, na co mé vlastní síly stačí a na co zase rozhodně ne...

Epilog
Pokud jde o epilogy vlastně nevím, jestli je ráda mám nebo ne. Na jednu stranu, pokud mě kniha bavila, jsem ráda, že ještě na malou chvilku můžu zůstat v příběhu se svými hrdiny. Ale na tu druhou většinou končím zklamaná. Asi nepatřím mezi čtenáře, kteří mají rádi, když je všechno uzavřené, ale naopak si užívám když si mohu sama představovat, jak to s hrdiny bylo dál. Teď především mluvím o epilozích ve stylu "po dvaceti letech...". Celý můj problém nejspíš především souvisí s tím, jak nerada se s čímkoliv loučím a u oblíbených knih je občas to loučení srdcervoucí. Navíc mnoho autorů se snaží právě v tom epilogu rychle všechno vyřešit a trumfnout samotný Hollywood svým happy endem. Což o to, šťastným koncům se nebráním, ale jen pokud to je v samotném duchu knihy a ne uměle nastrčené.
Nemůžu, ale házet všechny epilogy do jednoho pytle, protože existují i takové na které nezapomenu a celé knize propůjčily úplně nový rozměr...

A co vaše slova na E ? 
Jste milovníky epilogů ?



8 komentářů:

  1. Jee, super, dalsi asociace :)
    S emocemi naprosto souhlasim, miluju, kdyz ve mne knizka nejake vzbudi, smich, plac, oboje dohromady, vztek, to je proste nejlepsi. Nerada se nudim u knizek, posledni dobou se mi to uz ani nestava, ze vybiram to, co me opravdu bavi, ale trochu prehmat by ted naposledy Cit slecny Smilly pro snih, to uz prosim ne :)
    Epilogy mam rada, pokud nezacinaji tim, na co upozornujes, to mi ani neprijde jako spravny epilog, spis takova autorova pojistka nebo bezradnost s koncem :) Nekdy mi knizku hodne dokresli i podekovani autora (pokud to neni jen telefonjlni seznam), to uz jsem sice trochu nekde jinde, ale napadlo me to u zaveru knizky :)
    Tesim se na dalsi pismenko.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Me se taky moc nestává, že bych se u knížky úplně nudila, ale dost často jsou ty knížky takové průměrné - ani špatný, ani nic z čeho bych si sedla na zadek. A to je pak horor :D Ok, píšu si že Cit slečny Smilly pro sníh vynechávám :D
      Presne tak, občas mi přijde jako kdyby se autor snažil svým čtenářům zavděčit neskutečně přeslazeným epilogem - všichni se mají skvěle a žili štastně až do smrti :D
      Poděkování autora je další věc na kterou jsem přemýšlela, jestli do toho nezahrnout. Například teď ve Krycím jméně Verity se mi poděkovaní autorky vážně líbilo, dokreslilo příběh, plno věcí vysvětlilo - prostě tak jak to má být :)
      Už pečlivě vybírám další slova :)

      Vymazat
  2. Jo, epilogy, ty mám fakt ráda. Nejlepší je, když jsou formou krátkého vhledu do budoucnosti, ale jen takového.. orientačního. Aby čtenáři pořád zbyl kousek iluzí a představ o vývoji života hlavních hrdinů. :-)
    Emoce, spousta knih ve mně nějaké vzbuzuje. Nejlepší je, když se jakýmkoliv způsobem dokážu ztotožnit s hlavním hrdinou. Mnoho knih mne rozbrečelo, rozesmutnilo, ale také rozesmálo, potěšilo a dojalo. Čtení, to je největší lék na duši, spolu se psaním nebo fotografováním. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já právě vlastně nevím, asi je fakt spíš nemám ráda :D Ale to mi nebrání se na něj těšit, že mě třeba tentokrát překvapí :)
      Souhlasím :) právě ty knihy, které v nás něco vzbudí, jsou těmi které za to stojí :)

      Vymazat
  3. Moje milá Ellen! Jsem ráda, že v abecedě pokračuješ :) Hrozně mě bavila nejen psát, ale mám šílenou radost, když se rozpovídá i někdo jiný :)
    O Emocích jsem u E psala taky, takže jsem asi vyjádřila vše, ale pro zopakování - emoce jsou klíčové. Když si o knížce nic nemyslím, protože jsou tam ploché postavy, které mě nenutí je milovat, ani nenávidět, tak je to pro mě jeden ze znaků špatně napsané knížky.
    U emancipace jsi to vyjádřila tak, že nemám co dodat. Mám stejný názor a prostě to musí být odsud potud a když je někdo tak pitomej, že se do všeho vrhá sám a všechno kazí, tak mě sere (ale aspoň ve mě vyvolá emoce). A když je někdo trubka, co si bez chlapa ani neutře nos, tak mě taky krká :D
    Epilogy mám ráda, ale pokud se tím autor snaží za každou cenu příběh stočit směrem, kterým se nehodí k vyznění celé knížky, tak je na houby. Přemýšlím teď o epilogu, který mě dokonale odzbrojil. Myslím, že to bylo asi u Dárce a u Eleanor a Parka pokud se nepletu :) Tyhle dva pozvedly ty knížky na úplně novou úroveň :)
    Paráda! Jen tak dál!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Když je čas a nálada, tak mě taky baví ji psát :))
      Souhlasím, není nic horšího, než kdyz je knížka prostě nijaká.
      Právě, ale mám pocit, že málo autorů dokáže najít ten správný balanc :D A dost často celá zápletka knihy stojí jenom na tom, že je hlavní hrdinka tak pitomá, že si myslí, že všechno zvládne sama :D
      Ani jednu jsem nečetla :D Ale pár epilogů se mi líbilo :) Ale častějc narážím právě na ty, kde se autor za každou cenu snaží naservírovat čtenářům to co "prý" chtějí a to je happy end :D

      Vymazat
  4. Nemůžu si pomoct, ale dostala jsem chuť vrátit se opět ke své vlastní abecedě :D Skončila jsem právě u E.
    Každopádně s emocemi souhlasím, i když ten vztek je dost frustrující a nepříjemný. Miluji emotivní knihy, knihy, které nejsou prvoplánové a emoce, které ve vás vyvolají, vás až překvapí. Tuším, že si možná pobrečím právě u knihy, kterou teď čtu.
    Celý odstavec u emancipace jsi naprosto skvěle shrnula! Jak já nesnáším ty veleodvážné hrdinky, které akorát nadělají víc problémů a půlka jejich kamarádů kvůli nim málem umře (zdravím Clary!!).
    Epilogy ve stylu "o dvacet let později /a žili šťastně až do smrti" také nemám ráda. Líbí se mi epilogy třeba ve formě dopisů.
    Super článek a děkuji za inspiraci! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vrať se ! :D Teď jsme na stejno :D
      To je pravda, vztek mě často taky štve (:D), ale zas pořád jsem radši když cítím třeba i tu nenávist, než vůbec nic... I pak u recenzí se mi ty průměrný/nijaký knížky strašně špatně hodnotí.
      Už jsem nechtěla znova zmiňovat Clary, když o ní mluvím skoro v každém článku z Abecedy :D:D Ale jo, ona je takový prototyp toho, co mě štve :D
      Souhlasim - třeba u Verity se mi ten "epilog" hrozně líbil :)
      Děkuju ! Určitě v Abecedě pokračuj - chci si taky počíst :D

      Vymazat

Všem děkuji za komentář - vždycky moc potěší ! :)