Originální název : Spells
Autor : Aprilynne Pike
Série : Křídla #2
Český název : Kouzlení
Počet stran, Provedení : 362, vázaná
Datum vydání ČR : 2006
Vydavatelství : Fortuna Libri
Anotace :
Od chvíle, kdy se Laurel podařilo překazit zákeřným trollům plán na získání přístupu k tajné bráně do vílího království, uplynulo šest měsíců. Její pravá identita je prozrazena a křehká dívka se ocitá v mnohem větším nebezpečí než dřív.
Trollové jsou nejen mimořádně chamtiví, ale rovněž pomstychtiví. Aby Laurel lépe ochránila sebe, svou rodinu i přátele, rozhodla se strávit letní prázdniny v Avalonu, kde se zdokonaluje v dovednostech podzimní víly.
I když je vílí říše nádherná, život mezi lidmi Laurel naučil dívat se na mnohé věci jinýma očima. Pocit rozpolcenosti mezi světem víl a světem lidí, kde na ni čeká její první láska David, v ní ještě prohlubuje rostoucí náklonnost k vílímu strážci Tamanimu.
Jak si Laurel nakonec poradí s přetrvávající trollí hrozbou a jak se vyrovná se svými rozporuplnými city, se dočtete v pokračování vílí fantasy série z pera mladé americké autorky Aprilynne Pike.
Sama sobě jsem slíbila, že tuhle sérii dočtu. A proto jsem začala číst další díl. Vyjímečně mě netrápilo, jestli se k druhému dílu dostanu za dva dny, nebo za půl roku. Bylo mi to úplně jedno, ale cíl byl stanoven a pomaloučku polehoučku jdu do toho.
Víte já vlastně vůbec nechápu co se v téhle knížce událo, ale prostě já si asi nemůžu stěžovat. Pro mě se stala jedna neuvěřitelně obří změna a to zejména v tom, že už jsem neměla pocit, že mě touhle knížkou někdo trestá, ale mě to dokonce i bavilo. Já bych vám hrozně ráda vysvětlila proč najednou měním názor, ale jsem sama zmatená. Tak se vám pár odlišností a změn pokusím alespoň nastínit.
Jako první velkou a zásadní změnu bych ráda podotkla to, že Laurel (hlavní hrdinka) už není taková blbka, jako byla celý první díl. Přísahám, že kdyby byla alespoň minimální šance, že bych mohla Laurel najít v reálném světě, tak bych si ji našla a hezky ji od plic řekla, co si o ní myslím. Protože asi žádná další hrdinka od slečny Pagan z Existance trilogy mi takhle moc nelezla na nervy. Musím se přiznat, že jsem dokázala ještě poměrně dlouhou dobu po čtení soptit nad hrdinčiným chováním. A tohle se opakovalo s Laurel.
Netvrdím, že měním názor na první díl. Určitě ne. První díl je stále na mém černém seznamu a nic ho z něho nedostane. Ale musím podotknout, že Laurel ušla hodně dlouhou cestu a nejde mi to přes jazyk, ale byla fajn. A sem tam i dokonce vtipná! Největší sucharka a skeptička mě dokázala pobavit.
Jako druhou markantní změnu bych nejspíše měla poznamenat to, že i já jsem ušla dlouhou cestu a smířila jsem se s tím, že tato série by s klidem vyhrála cenu nejvíc WTF série století. Ono ve chvíli, kdy necháte plavat svůj pocit, že to už si z vás někdo dělá srandu a přistoupíte na děj a okolnosti, tak si vlastně nakonec nemáte na co stěžovat. Takže si myslím, že i tato okolnost, že jsem vypínala mozek a nechala se vést, vedla velkým dílem ke změně přístupu k mému čtení.
Jako další ne už změnu, ale lichotku, o které vás chci informovat, bych chtěla zmínit, že moc se mi také líbilo, že druhý díl se v ději odehrává až rok od prvního. Tím pádem si jakože všechno hezky sedlo a nemáte takový ten pocit, že hrdinka musela všechno stihnout za tři dny, jak se občas stává a tím pádem je příběh daleko méně uvěřitelný. :D Což na druhou stranu taky neznamená ale, že bych teď věřila na víly s květem na zádech atd. :D A prosím, jestli se tady tomu vysmívám a zítra mi za trest vykvete na zádech květ, tak bych prosila aspoň umírnění trestu a ráda dotyčnému, který mi tuhle super mega bombastickou věc hodlá zařídit, pošlu seznam květin na které jsem alergická, protože jestli mě nikdo nevyslyší, tak to pray for me.
Na druhou stranu když jsem u lichotek, mohla bych také zmínit i okolnost, která se mi vůbec, ale vůbec nelíbila. O mém vztahu k Davidovi, jste si mohli přečíst v recenzi na první díl, ale že jste to vy, můžu vám tedy připomenout, (:D teď to vypadá, že si snad myslím, že tyhle moje bláboly snad někdo čte) dobře tak Ellen bych chtěla připomenout, že Davida jsem nijak v lásce neměla, ale že z něho udělají takového exota, to jsem opravdu nečekala. Chudák kluk. Vážně.
K tomu ještě nesmím zapomenout, že i když nějaká akce, nebo vyvrcholení děje přišla až asi v posledních čtyřiceti stránkách, příběh se mi četl dobře a nenudila jsem se. A jelikož mě upřímně zajímá, jak se všechno bude vyvíjet dál, ihned šáhnu po třetím dílu a jsem zvědavá, jestli budu i nadále spokojená, nebo to bylo jen mé chvilkové mentální oslabení. Přeju vám příjemné čtení a jako nejvíc WTF okolností v nejvíce WTF knížce bych ráda zvolila novou postavu jménem Klea, která zapříčinila, že mi vyschlo v ústech během mého minimálně hodinového záchvatu smíchu tak, že mě bolelo i dýchat.
Od začátku víme - čtenáři i Allie - že s touhle školou něco není tak úplně v pořádku. Autorka samozřejmě postupně přináší jemné indície a člověka to nutí číst dál a rozlousknout záhadu jménem Krymská akademie. Nicméně udržet si čtenářovu pozornost na více než 400 stranách není úplně jednoduché a právě v případě této knihy se to autorce nepovedlo. Sice je příběh psaný tak, že se dobře čte, ale v podstatě celou knihu se vůbec nic neděje a vy jenom čekáte, kdy přijde to velké odhalení celé záhady. Nechápu, proč to muselo být tak natahované. Zkrátit to tak o polovinu a myslím, že bych hned byla o něco méně kritická a čtenář by ani o nic podstatného nepřišel. Autorka se snažila do příběhu zakomponovat i nějaké ty problémy dospívajících - alkohol, nepochopení ze stran dospělých, oťukávání s opačným pohlavím, přátelství a šikanu - ale všechno dohromady vyznělo tak nějak divně a spatlaně. 
Celý příběh je o slečně jménem Cassia, která je spořádanou občankou Společnosti, doposud neměla větší problémy. Má dobré předpoklady k trvalému pracovnímu umístění a je jako každá sedmnáctiletá dívka plná očekávání co se jejího přiděleného partnera týče. Všechno začíná tím, že Cassia má svůj párovací ples, kde jí bude přidělen partner do konce života. Nestává se moc často, aby někdo dostal za partnera někoho, koho zná, a proto je velkým překvapením, že jí byl vybrán zrovna Xander, kterého nejenom zná, ale je to od dětství její nejlepší přítel. Co víc byste si chtěli přát, než být přidělen k někomu, koho znáte, víte, že se k sobě dokonale hodíte a ten dotyčný je pro vás přesně jak stvořený. Možná chybí jen ta počáteční nervozita a poznávání se, kdy vlastně nikdy nevíte co říct, červenáte se a nedokážete přestat myslet na nic jiného než na toho dotyčného a na vaši další schůzku. Chybí ta magie poznávání.
Jako na potvoru, když Cassia měla pochybnosti a byla trošku smutná, že přijde o nové zážitky, se jí na datapodu, což je prostředek který je v každé domácnosti a je to hlavně sdělovací zařízení, objevila fotka jiného chlapce. Opět chlapce, kterého zná a který bydlí nedaleko od ní. V tu chvíli přichází další z několika pochybností, které byste ale jako řádný občan Společnosti v žádném případě neměli mít. Společnost je ale opravdu všude. Všichni hlídají všechny. Správci jsou na každém kroku, v rodinách se střídáte na přenášení snů do databáze Společnosti, aby si mohli ohlídat co se vám honí hlavou ve spánku. Dokážete si to představit? Mě je z toho úplně mdlo, když vím, co se občas zdá mě. Když si to zkouším představit, vlastně už cítím ocelový chlad pout na mých rukou, protože tak by to se mnou přesně dopadlo. A přitom za to ani člověk nemůže. Prostě smůla. Musíte mít správné myšlenky, chovat se správně a také správně myslet, jinak budete mít zápis ve vaší kartě a k postu být abnormál zbývá už jenom krůčet. 
Cassia se začne sbližovat s Kyem víc a víc. Jenže její osudový partner má být Xander, a proto musí bojovat sama se sebou a musí se rozhodnout komu a čemu dá přednost. Bude riskovat svojí budoucnost, kvůli klukovi s pochybnou budoucností a tím riskovat i životy své rodiny, a nebo se rozhodne pro poklidný a Společností předem připravený život plný jistot a bezpečí?! 
Celý příběh je o Radleyovic rodince, která je složena z pěti členů. Manželé Petr a Helena, jejich dvě děti Klára a Rowan a Petrův bratr Will. Ráda bych hned takhle ze začátku podotkla, že to jsou velice sourodá jména. Bazinga. Nechápu, proč některá jména musela být počeštěna. Celkově všechno potom čtenáři přijde nesourodé. Nebo teda alespoň mě to tak přišlo, ale po čase si zvyknete. 
Přísahám, že něco takovýho jsem teda opravdu nečekala. Přijdu si jako celkem tolerantní člověk, ale opravdu hodně ráda bych si chtěla promluvit s člověkem, který dokázal napsat, že tato knížka je humorná či zábavná. Jako really? Nechápu, jak pro kohokoliv mohlo těch pár celkem vtipných poznámeček vykompenzovat to, že vlastně všechno je v kačence. Ne, opravdu se mi to nelíbilo. Neříkám, že je to úplně špatná kniha, ale rozhodně vás to nepotěší, když od toho čekáte něco vtipného. A ještě k tomu jsem se prvních dvě stě stránek hrozně nudila. Opravdu mě nic nebavilo, nechtělo se mi dál číst. Také mi přišlo, že všemi událostmi a hlavně pocity, co postavy mají, čtení dusí i mě samotnou. Moc krásné, že konec měl svým způsobem nejlepší konec co autor mohl vymyslet v danou situaci, ale prostě posledních dvacet stránek už mě to vlastně zase ani nezajímalo. Omlouvám se, ale tohle opravdu nebylo podle
V některých chvílích mi bylo snad víc líto Cabela, protože její chování k němu bylo vážně strašný. Ale zas ani Cabel není tím, čím býval. Připadal mi tam jenom jako někdo do počtu, který občas utrousí nějakou poznámku. Jejich vztah postrádal tu předešlou romantickou jiskru a mě připadalo jako bych četla o úplně jiných postavách. Hrdinové pro mě ztratily své charakteristické rysy a byly to jen prázdné figurky, které dohrávaly svou poslední partii.
Kapitánka Kominská sice dostala málo prostoru, ale byla jedinou příčetnou postavou, která byla stejná jako v předešlých dílech a zřejmě se jí lobotomie (kterou podle mě museli podstoupit všechny ostatní postavy) vyhnula.
Postavy
Začátek měl to správné strašidelné kouzlo a já jsem se zatajeným dechem čekala, co přijde dál. Jenže pak se objevily tajemné děti a já si začala připadat, jak v nějaké variaci X-Menů. Všechna atmosféra se vytratila a prostředek knihy se jenom táhl a táhl. Upřímně jsem se musela přemlouvat, abych četla dál. Když už jsem ani nečekala, že by se to mohlo změnit, kniha zase nabrala tempo a poslední stránky jsem přečetla jedním dechem.
