RC Recenze | Vešla do moře

Ke knížce jsem se dostala v podstatě jako slepý k houslím, zaujala mě obálka a nevšední pojetí detektivky z pohledu oceánografa, který je takovým mořským detektivem. I přesto, že se jednalo o druhý díl série, díky uzavřenosti jednotlivých dílů (každá kniha = jiný případ) mi nic nebránilo zjistit, co se vlastně stalo v jednom malém skotském městečku…

Před 26 lety někdo nechal novorozeně před nemocnicí bez jediné indicie, kdo jsou rodiče dítěte nebo odkud pochází. Dnes je Violet sama matkou, avšak celý život si připadá neúplná a čeká na den, kdy potká svou biologickou matku a konečně zjistí důvod, proč ji před tolika lety opustila. 

Shodou okolností se v jednom malém skotském městečku otevírají staré rány a křivdy a důsledkem toho se k Violet dostane zpráva – její matka před 26 lety spáchala sebevraždu a všichni si až dodnes myslí, že v době své smrti byla stále těhotná a Violet se tak nikdy nenarodila.
Je tak na Violet zjistit pravdu, co se tenkrát stalo a proč se její matka rozhodla v ten den vejít do moře…

Jak už jsem v úvodu řekla, Vešla do moře je druhým dílem ze série o oceánografovi Calu McGillovi, který díky svým znalostem mořských proudů a chování moře, pomáhá řešit případy utonulých v moři. Díky tomu tak na čtenáře čeká nevšední pátrání po odpovědích na obvyklé otázky, Kdo je vrah? A jaký byl motiv? Z počátku mě bavil zajímavý pohled na hledání obětí v moři pomocí mořských proudů, přílivů a odlivů. Avšak velmi brzo vystřídalo to, co mohlo z této knížky udělat něco víc, to, co jí sebralo všechnu šťávu a spád…

U knížek nemám ráda dlouhé popisy. Jsou výjimky, kdy uznávám, že sáhodlouhé popisy jsou na místě, a i přes chvilkové zbrzdění děje, mají v knize své místo a dokreslují atmosféru. Ale v případě detektivek se ve většině případech jedná o nešvar, který ve čtenáři místo budování napětí a nedočkavosti nad rozuzlením, ubije všechnu zvědavost. Při čtení Vešla do moře se mi právě tohle stalo. Autor vsadil na velmi pomalé tempo a spíš, než na samotnou hlavní zápletku se zaměřil na obyvatele městečka a jejich život.

Prvních 150 stran je člověk ještě zvědavý, se zájmem čte o tom, jak náhodná postava dělá běžné denní úkony a stále napjatě čeká, kdy se konečně dozví něco víc, kdy se dozví, jak to vlastně všechno se vším souvisí. Okolo strany 200 jsem to však vzdala a zbytek knížky s utrpením dočetla, protože co kdyby nakonec přišlo nějaké velké odhalení, zvrat, který by mě přesvědčil, že to všechno mělo nějaký smysl? Asi vám nemusím říkat, že se nic z toho nekonalo.

Samotný příběh by sám o sobě zabral maximálně třetinu knihy, zbytek byla pouze vyplňovací vata.

Kromě již zmíněných negativ, byl dalším problémem postavy. I přes všechnu moji snahu jsem nebyla schopná chápat jejich počínání a křečovité rozhovory. Moc mě mrzelo, že samotný oceánograf Cal byl upozaděn a jeho postava (která je stěžejní pro tuto série!) byla jen do počtu.

Asi už je z mé recenze dost patrné, že já a Vešla do moře jsme si tak úplně nepadly do noty. Možná by bylo všechno jinak, kdybych neočekávala detektivku, ale lenivý příběh obyvatel malého městečka na skotském pobřeží, který dohromady spojuje tragická událost. Mrzí mě, že to, co mě na tuto knihu tak nalákalo (oceánografie) bylo vlastně všehovšudy jen na pár stránkách.
Nicméně i tak věřím, že si kniha své čtenáře najde (právě vyšel třetí díl Zlověstné vlny) a pokud vám nevadí dlouhé popisy a pomalé tempo příběhu, určitě si přijdete na své. Avšak rozhodně nečekejte od knihy detektivku v pravém slova smyslu.

Já se tímto s Calem McGillem loučím a další díly rozhodně vynechám.

Moc bych chtěla poděkovat internetovému knihkupectví KNIHCENTRUM.cz za poskytnutí recenzního výtisku.

Knihu si můžete objednat na jejich stránkách.