Recenze: Jako v pavučině

Originální název : Entangled

Autor : Cat Clarke
Český název : Jako v pavučině
Počet stran, Provedení : 243, brožovaná
Nakladatelství : Nava
Datum vydání ČR : 2011

Anotace:

Hlavní hrdinkou je sedmnáctiletá středoškolačka Grace, která se probudí v bílém pokoji a poslední, na co si vzpomíná, je to, jak byla vyvedena z místního parku, kam přišla, aby spáchala sebevraždu. Rychle jí dochází, kdo je její věznitel. Je to Ethan. Kromě nábytku, oblečení a jídla, jež jí pravidelně nosí, nenechal v pokoji nic jiného než tužky a papír, aby mohla psát. Je tak donucena znovu se vracet ke všemu, na co chtěla navždy zapomenout.

Když jsem hledala nějakou knížku, kterou bych si chtěla přečíst, náhodně jsem našla tento kousek. Měla jsem chuť na něco, co není nadpřirozené a zároveň trošku pochmurné. Což podle anotace mě přesně tohle mělo čekat. 

Ve chvíli kdy jsem začala číst jsem přišla na to, že vlastně nic smutného číst nechci, ale už nebylo cesty zpět. Jakmile něco rozečtu, musím to dočíst, než se vrhnu na další knížku.

Celkově se mi příběh hodně líbil, i když zápletka nebyla nijak originální, autorka pojala celý příběh velice poutavě. Začtete se do děje a prostě chcete vědět, co se vlastně stalo. 

Všechno začíná tím, že Grace jde spáchat sebevraždu a vy nevíte vlastně kvůli čemu. Jste hozeni do děje, kdy hlavní hrdinka se probudí uvězněna v bílém pokoji a postupně vypráví (vlastně píše) co se všechno stalo. Prožijete si s ní všechny její pocity, ať už chvíle radosti, ale i velice depresivní emoce. Příběh se odehrává jak v minulosti, kdy s ní prožíváte všechny události, tak i v přítomnosti, kdy se snaží vypořádat se svojí izolací a pokouší se vyrovnat s tím, že vlastně už nechtěla žít, ale pomalu se učí, jak zvládat svoje pocity a hlavně vzpomínky. Sama, jen s papírem a tužkou.

Občas byste si mohli říct, že Grace je velice nevyrovnaná a dost emocí utápí v jisté rebélii, ale svým způsobem tomu tak opravdu je. Na druhou stranu jsem dost často byla schopná jí její nálady a hlavně způsob řešení problémů odpustit, jelikož na to prostě měla věk a hlavně v této životní situaci vlastně právo. V době kdy se vám hodně bouří hormony a vy nevíte co si se životem prostě počít, nechcete a ani byste každopádně neměli zažít nic z toho co Grace. 

V každém případě, kdybych měla okomentovat i celkovou úpravu knihy, moc se mi líbilo, jak se střídal pohled přítomnosti a minulosti. Dodávalo to na dramatičnosti, protože ve chvíli, kdy vás nejvíce zajímalo, co se stane, vás autorka opět hodí do něčeho jiného, co vás ale svým způsobem také zajímá. A když už zase začnete žít minulostí/přítomností, přemístíte se opět do druhé časové linie. Moc pěkné. 

Kdyby se mě někdo zeptal, jestli jsem ochotná tuto knihu někomu doporučit, určitě bych to udělala, ale určitě bych musela upozornit, že toto číst jenom ve chvíli, kdy se cítíte vlastně dobře. Celou knihu jsem snášela s tak uspokojivě, jak jen v danou situaci šlo. Nemůžu říct, že bych měla po čtení dobrou náladu, ale prostě čtete dál. Nesčetně krát jsem byla opravdu naštvaná (nechci být vulgární, ale slovo co mám nejradši chuť použít a které by dokonale vystihovalo moje pocity se sem prostě nehodí :) ), měla jsem fakt vztek, dosti krát jsem byla i znechucená lidským chováním, ale konec mě opravdu dostal. Musím se přiznat, že posledních asi deset stránek jsem měla opravdu zalité oči slzami a jenom silou vůle jsem nebrečela. 

"Nezavolala jsem nikomu a nikdo nezavolal mně. Dusila jsem

se samotou. Ta bolest byla téměř fyzická. Jako bych se trhala na

kusy. Chtělo se mi prchnout z vlastní kůže."

Co bych ráda také zmínila a hlavně upozornila potencionální čtenáře, že v poděkování žádné pokračování příběhu není. Sama jsem se o tom přesvědčila, když jsem nemohla uvěřit tomu, že vlastně kniha je ukončená, ale já potřebuju aspoň epilog, kde by prostě byla ta hlavní tečka a nashledanou. Tak bohužel, toho jsem se nedočkala. Když jsem nad tím později přemýšlela, tak jsem vlastně nakonec došla k závěru, že je to vlastně ale další plus. Protože být tam dokončení, tak by to nejspíš celou knížku úplně zkazilo. 

Jako velké pozitivum bych také ráda zmínila to, že se všechno dá brát z více pohledů. Například já s Ellen, jsme na mnoho okolností z knihy vedly vášnivou debatu, kdy jsme se vlastně několikrát vůbec neshodly. Což bych ráda ještě poznamenala, že většinou máme alespoň podobný názor. Některé situace jsou tak rozporuplné, že tomu při výsledném zhodnocení musím dát prostě pět hvězdiček. Pokud někdy budete mít náladu na knihu, která není zalitá sluncem, hlavní hrdinové se nedrží za ruce, když je zrovna na obloze duha a okolo nich neklušou v seskupení ve tvaru srdce jednorožci, tak se toho nebojte a určitě doporučuji. 

Jako poslední bodíček, který je úplně nepodstatný na příběhu, bych vám ráda ukázala americkou obálku, která se třeba například mě hrozně moc líbí. Neříkám, že naše obálka je špatná, ale uznejte sami, tahle je prostě lepší. Mi prostě přijde o dost hezčí. Na druhou stranu, české obálce musím dát plusové body za to, že alespoň vyjímečně se obrázek týče tématu a není úplně z cesty stejně jako mnohdy anotace.