Recenze: Tak padne náš svět

Originální název : The Way We Fall

Autor : Megan Crewe

Český název : Tak padne náš svět

Počet stran, Provedení : 312, vázaná

Datum vydání ČR :  27.3 2012

Vydavatelství : Egmont

Začíná to jako svědění, kterého se nemůžete zbavit.
Pak přijde horečka a šimrání v krku. Pár dní nato budete vykládat svá tajemství na potkání neznámým lidem, jako by to byli vaši staří přátelé. Za další tři dny vás postihnou paranoidní halucinace.
A pak budete mrtví.

Šestnáctiletá Kaelyn žije na ostrově nedaleko pobřeží. Když její nejlepší kamarád odjíždí studovat na pevninu, vůbec ji nenapadne, že ho možná už nikdy neuvidí. Ale pak její malou ostrovní komunitu postihne podivná virová epidemie. 

Počet mrtvých narůstá a vláda dá ostrov do karantény: nikdo nesmí z ostrova odjet, ani se na něj vrátit.

Ti, kteří jsou dosud zdraví, musejí bojovat o tenčící se zásoby potravin, aby neztratili naději na přežití. Zatímco svět, který Kaelyn znala, se kolem ní hroutí, ona nachází nečekané spojence, přátelství i novou lásku. A když ji virus začne okrádat o přátele a rodinu, ze všech sil se snaží udržet si víru, že musí existovat způsob, jak zachránit lidi, kteří jí jsou nejdražší.

Na příběh knihy Tak padne náš svět jsem se hodně těšila (zní to lehce morbidně, když uvážím o čem kniha je).

Námět mě opravdu zaujal a já si říkala, že by to mohlo být něco trochu jiného, než na co jsem zvyklá. A měla jsem pravdu...

Příběh začíná na jednom ostrůvku poblíž pevniny Spojených států. V poklidném městečku se pomalu začíná šířit neznámý virus. Celý ostrov se tak dostává do karantény a boj o přežití může začít...

Hlavní hrdinkou je šestnáctiletá Kaelyn. Svůj příběh vypráví prostřednictvím dopisů pro svého kamaráda Lea, který těsně před vypuknutí nákazy odjel na pevninu. Nemá je ale v plánu odeslat, slouží jí v podstatě jako takový deník a terapie v jednom. Mě se právě tenhle autorčin nápad opravdu líbil. Dodává to svým způsobem příběhu na autentičnosti a reálnosti a čtenář tak přesně ví jaký den se co stalo a v některých pasážích to dokonce do příběhu přináší napětí. Jsou totiž chvíle, kdy Kaelyn musí přestat v půlce psát a vy se až z dalšího dopisu dozvíte, co jí vyrušilo.

S čím jsem, ale problém měla byla samotná hlavní hrdinka. Bylo v ní něco neskutečně naivního a to mě rozčilovalo. V některých situacích se na svých šestnáct opravdu nechovala. Zas na druhou stranu je těžké soudit, když já osobně vůbec netuším, jak bych se v její situaci zachovala.

Nicméně pravdou zůstává, že první polovinu knihy pro mě byla spíš jenom někdo, kdo vypráví zajímavý příběh a to bez toho, abych si s tím někým vytvořila nějaký vztah.
Ale postupem času i ona pomalu dospěla a ke konci už jsem mohla říct, že mi ani ona tak úplně ukradená není. Co víc, nejspíš mi i trochu přirostla k srdci - věřte mi, že bych až do půlky něčemu takovému vůbec nevěřila.

Ptáte se, co mě drželo při čtení, když tvrdím, že mě hlavní hrdinka štvala?

Ne? Já vám to samozřejmě stejně řeknu :)

Byly to osudy všech těch lidí a pomalu se šířící beznaděj. Všechno svým způsobem postupuje pomalinku a nenápadně, ale ta pochmurná a tíživá atmosféra je cítit z každé stránky. Člověk se tak postupně dokáže sžívat s obyvateli ostrova. Protože se dostáváme do příběhu lidí, kteří jsou úplně bezbranní. Hrozba nepřichází od nějaké konkrétní osoby o které víte, že jí stačí prohnat kulku hlavou a svět zas bude spasen. 

Ne, víte že je to předem prohraný boj a že obětí bude víc, než co jste si dokázali představit i v těch nejhorších nočních můrách.

Téma této knihy vybízí k tomu, aby se autorka s nikým nepárala a tak dostaneme hodně zvratů a smrtí, které by jsme nečekali. Nebála se navýšit počet úmrtí a čtenáři tak dát jasně najevo, že další na řadě může být v podstatě kdokoliv.

V jednu chvíli jsme se do příběhu tak ponořila, že když vedle mě v autobuse spolucestující zakašlal, trhla jsem sebou. Buď to ze mě dělá člověka nakaženého virem v posledním stádiu onemocnění nebo - a o poznání pravděpodobněji :D - jen člověka, který se příběhem nechá jednoduše strhnout. Nicméně musím říct, že číst zrovna tohle, když je venku sychravo a skoro každý kašle, smrká nebo kýchá není úplně nejpříjemnější :D

Hodnocení

I přes počáteční nechuť k hlavní hrdince jsem se do příběhu zažrala. Autorce se povedlo celkem reálně vykreslit chování lidí pod velkým tlakem a bez špetky naděje.

Kniha má své mouchy, ale co je nemá, že. Já můžu říct, že jsem s knihou byla spokojená, protože mě dokázala zaujmout svým příběhem i pojetím. 

Příběh nekončí uzavřeně. Je spíš useknutý z ničeho nic a tak čtenář nemá na vybranou a po druhém díle prostě musí sáhnout. Nedokážu si představit, že by se někdo spokojil s koncem první knihy a po druhém už by nesáhl. 

Druhý díl nese název Životy, které jsme ztratily a já s jeho přečtením nebudu dlouho otálet.