(Ne)Recenze | Kečupová mračna

Milý čtenáři,

předem tě chci upozornit, že tohle nebude recenze na které jsi u mě asi zvyklý (ona to vlastně není vůbec recenze). Ale ani knížka, o které Ti tady budu psát, není úplně normální a mám takový pocit, že si proto zaslouží trochu jiný přístup. 
A jak to vlastně všechno začalo ?


Představ si, že je úplně normální den, kdy ti odpadla jedna přednáška a tak se jdeš z nudy toulat do knihkupectví. A stejně jako milionkrát předtím procházíš uličky, koukáš pořád na ty samé knihy a přemýšlíš, kterou by sis měl odnést domů. A znáš ten pocit, že nějakou knížku vážně chceš, ale žádná z nich vlastně není v tu danou chvíli tou pravou ? Tak přesně to jsem cítila, procházela, osahávala a přemýšlela, že asi odejdu s prázdnou. A pak jsem ji uviděla - tenounkou, celou rudou a s ptáčky vytištěnými po straně. Nebudu to popírat, byla to láska na první pohled a v tom náhlém návalu přitažlivosti jsem dokonce zapomněla kouknout, o čem to vlastně má být. Jediné na co jsem se cestou k pokladně stihla podívat byl název - Kečupová mračna. Zvláštní, říkala jsem si, ale víc se tím nezaobírala, protože jsem prostě věděla, že ten konečný verdikt koupit/nekoupit už dávno padl.

Hned o pár hodin později už jsem četla první řádky a ignorovala všechny a všechno. Celá má pozornost byla upřena na Zoeiny dopisy - ano, hádáš správně, to je důvod proč ti teď také píšu dopis - a na její doznání k něčemu strašnému. A kdo dokáže lépe pochopit to, že někoho zabila, než odsouzený vrah, který čeká ve své cele na smrtící injekci ? A tak se přede mnou najednou začal rozvíjet příběh plný špatných rozhodnutí, lásky, bolesti a viny. Chvilkama to bylo mezi mnou a Zoe napjaté. Abys mě správně pochopil, byly okamžiky, kdy jsem ji nechápala, kdy jsem si říkala, že dělá blbosti. Ale jako v opravdovém životě, nikdo není dokonalý a já zjistila, že Zoe právě za tu nedokonalost začínám mít ráda a že mi přirůstá k srdci. Uvědomila jsem si, že má sice své chyby, ale ty mám já taky (stejně jako určitě i ty). Hltala jsem její příběh, její malá vítězství i pády a pomalu jsme se společně dostávaly až k nevyhnutelnému. Víš, to je přesně ono. Už u první stránky to člověk ví, ale stejně tě to zasáhne. Víc ti toho bohužel neřeknu, nechci tě totiž připravit o to všechno, co ti tahle kniha může nabídnout. V tomhle je neznalost čehokoliv navíc, přesně to pravé.

Abych se ale zase vrátila k tomu důležitému - příběh, který Zoe vypráví není nijak přelomový. Nebudu ti tady říkat, že nic podobného nikdo nikdy nenapsal. Ale u knížek přece nejde jen o přelomovost, ne ? Občas je potřeba jen najít správné ingredience a odhadnout správný poměr. Dosáhnout toho, že v tobě příběh něco vyvolá, zůstává v tobě i po přečtení a ty ani nevíš, čím přesně, ale víš, že to bylo ono. A tohle, můj milý čtenáři, byl jeden z těch případů. 

Víš, stejně jako v případě Zoe, tyhle řádky jsou psány především proto, že se ze svých pocitů potřebuji vypsat. Utřídit si myšlenky a mít možnost se s celým příběhem rozloučit. Asi už jsi taky někdy zažil ten pocit plný utrpení nad tím, že už je konec. Je vlastně docela ironické, když si uvědomíš, že v podstatě nechceš další řádky příběhu, protože někde uvnitř tušíš, že každé písmenko navíc by to celé zničilo - že přesně takhle to být mělo. A že přesně takhle je to to, co tě tak uchvátilo a proč nad tím stále musíš přemýšlet.

Je toho ještě tolik, co bych Ti chtěla o Kečupových mračnech říct ! Jak ta naprostá přímost, která hraničila až s jednoduchostí, byla nakonec tím, co mě nutilo otáčet stránku za stránkou. Jak jsem díky nedokonalosti všech postav měla pocit, že čtu něco skutečného. A jak mám v sobě asi tak milion různých pocitů, které nejsem schopná popsat. 
Ale už teď tak nějak tuším, že je to sakra dlouhý a já bych měla být ráda, že jsi měl trpělivost to dočíst až sem. Takže se s tebou pro tuhle chvíli loučím a doufám, že má zmatená zpověď pocitů Tě aspoň trochu nalákala a ty dáš téhle zvláštní tenoučké knížce šanci.

S láskou,

PS: Nemysli si, že jsem zapomněla na hodnocení. Nezapomněla ! Ale jsou příběhy, které se mi nechce škatulkovat nějakým číslem/hvězdičkou/čímkoliv, protože k nim nedokážu přistupovat nezaujatě. I přes všechno to, co by se knize dalo vytknout, mně se trefila do nálady, vkusu - říkej si tomu, jak chceš, a to objektivně číslem vyjádřit nejde.